Dysplazie - jedna z dispozic buldoka
Dysplazie známá a neznámá
A ještě jednou -
Jak je to doopravdy s dysplazií u psů ??
(znovu některá důležitá fakta o dysplazii kyčelních kloubů)
Tento článek je sice dlouhý, ale věřte, že stojí za přečtení a prostudování, je tu mnoho důležitých poznatků, rad a obrázků...!!!!
Strašák zvaný dysplazie (kloubní onemocnění u psů) trápí v dnešní době ne jednoho svědomitého chovatele. Ne všem jsou však známy některé významné skutečnosti, které s tímto onemocněním bezprostředně souvisí.
To, co průměrně informovaný chovatel ví, je, že jde o onemocnění dědičné, které se zjišťuje rentgenovým vyšetřením, a že je nutné takto postižené jedince vyřazovat z chovu. Toť vše.
Abychom však mohli v budoucnu správně a objektivně rozhodnout, zda se v našich klubech dysplazií dále zabývat či nikoliv, je třeba znát danou problematiku v širších souvislostech. Dovolte mi tedy shrnutí výsledků studií publikovaných předními našimi i zahraničními odborníky a vlastních poznatků z chovatelské praxe.
Co je to dysplazie?
Dysplazie je termín pro vývojové onemocnění kloubů u psa. Rozlišujeme
dysplazii loketního kloubu – DLK (anglicky ED = Elbow displasia) a
dysplazii kyčelního kloubu – DKK (anglicky HD = Hip displasia).
Dysplazie kyčelního kloubu se projevuje nedostatečným utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti ( viz. obr. 1 ). Kloubní plochy kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti se navzájem neshodují svým tvarem a tím je kloub nestabilní. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice kosti velmi pevně do kloubní jamky. U postiženého ( dysplastického ) kloubu je toto spojení volnější. Pokud je tedy takový kloub volný, dochází při pohybu psa k dráždění kloubní chrupavky, přetížení kloubního pouzdra a vazů a to vede v pozdějším stadiu ke vzniku degenerativních změn v kloubu, např. artrózy.
DKK postihuje nejčastěji velká a obří plemena psů, může se však vyskytovat v podstatě u kteréhokoliv plemene.
Jak DKK vzniká?
DKK je pravděpodobně polygenní dědičné onemocnění, což znamená, že se nepřenáší jen jedním genem, ale několika geny současně. Tyto geny se bohužel zatím vědcům nepodařilo lokalizovat a zmapovat. Stále se vedou dohady, jakým způsobem se vlastně tento dědičný defekt přenáší na potomstvo. (Genetická mapa psa totiž neexistuje. Takový výzkum jel velmi drahý a zatím se provádí pouze u hospodářských zvířat. Psi nejsou pro farmaceutické firmy obchodně tak zajímaví, aby jim stálo za to, utrácet miliardy za výzkum genetiky např. DKK). Jedni odborníci zastávají názor, že jde o defekt, jež se přenáší recesivně, jiní tvrdí, že dominantně s neúplnou penetrací vlohy (tzn. geny se projeví jedině tehdy, mají-li k tomu vytvořeny nějaké vhodné vnější podmínky).
Ani dnes tedy není znám přesný a ověřený způsob dědičnosti DKK.
Přesto, že patří dysplazie mezi dědičné choroby, samotné onemocnění kloubů není vrozené. Vrozená je pouze náchylnost k němu. Všichni psi bez rozdílu se tedy rodí s normálními kyčelními klouby. Tato skutečnost není většině našich chovatelů známa. Pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první tři měsíce po narození. V této době jsou totiž součásti kloubu tvořeny pouze chrupavčitou tkání a jsou měkké. Tato chrupavka je později při kostitvorném procesu plně nahrazena kostní tkání. Není-li chrupavka dostatečně vyživována a působí-li na ni síly, které překračují její možnosti pružnosti, dochází k oddálení kloubní ploch a kloub se stává nestabilním (říkáme laxním). Celé další období vývoje kostry mladého psa (u SAO cca do 2.5 let), nejvíce však v období přezubování (ve 4.- 7. měsíci věku), je pak stěžejní pro výsledný stupeň rozvoje DKK.
Jaké faktory vnějšího prostředí mohou mít přímý vliv na výsledek rozvoje DKK?
Především je to:
1.) Výživa, která podle správné či chybné vyváženosti jednotlivých živin a prvků, ovlivňuje rychlost růstu daného zvířete. Čím rychleji pes roste, tím negativnější vliv to má na výslednou DKK (velká zátěž pro kosti, vazy, šlachy). Rychlost růstu ovlivňuje hlavně energie obsažená v krmivu tzn. především množství tuku. Strava pro rostoucí psy musí proto obsahovat omezenou hladinu energie (méně tučná strava - pouze cca 17% tuku, ale odpovídající množství bílkovin cca 28 – 30%). Dalším negativním faktorem pro rozvoj dysplazie ve výživě mladých psů je dlouhodobé nadměrné přidávání vápníku do krmné dávky (do kompletní granulované směsi určené pro štěňata a mladé psy velkých a obřích plemen – což je mimochodem naprosto nejvhodnější způsob krmení při prevenci DKK – nepřidávat žádné další minerální či vitamínové přípravky !!!). Pro organismus psa totiž krátkodobý nedostatek vápníku není problém. Pokud takováto situace nastane, zvýší se ve střevě absorpce vápníku z potravy z původních 40% až na 90% ! Naopak s nadbytkem vápníku si organismus psa poradit nedokáže a dochází k poruchám při jeho vstřebávání.
2.) Každodenní fyzická zátěž organismu psa. Velká fyzická zátěž rostoucího psa jednoznačně negativně ovlivňuje další vývoj celého kosterního aparátu. Proto bychom měli mít fyzickou aktivitu psa v tomto období pod kontrolou. Pochopitelně, že nejde pouze o to, aby mladý pes nenaběhal denně desítky kilometrů v honitbě nebo vedle kola, jde o to, celkově utlumit či alespoň částečně omezit fyzickou aktivitu psa, při které se nadměrně namáhají především kyčelní klouby ( bezhlavé pobíhání kolem plotu, vyskakování v kotci na zadních, dlouhotrvající honičky na zahradě s druhým psem, časté překonávání překážek skokem atp.) Američtí vědci zjistili, že na špatné utváření kyčlí v ranném věku může mít velký vliv třeba i taková zdánlivá banalita jakou je příliš hladká podlaha v porodním boxu (lino, kachle, hoblovaná prkna). Štěňata, která zatím nechodí, si na hladké klouzavé podlaze, při snaze dostat se co nejrychleji ke strukům matky, nepřiměřeným způsobem namáhají právě kyčelní klouby, které jsou v té době ještě značně nezralé.
Na druhou stranu určitý stupeň aktivity psa je nutné podporovat, abychom docílili správného osvalení končetin, které je důležité právě pro jistou fixaci kloubu. Za nejvhodnější formu pohybu při prevenci i léčbě DKK se považuje plavání.
3.) Teplota okolního prostředí se může také spolupodílet na rozvoji DKK. Všichni víme, co nám doporučují naši lékaři, pokud máme jakékoliv kloubní problémy. Teplo! V tomto směru jsou ve výhodě psi odchovávaní v bytech. Zvíře umístěné na zahradě (ať se snažíte sebevíc – zateplené boudy, zástěny proti větru, dřevěné podlážky aj.) prochládá. Klouby, svaly a vazy jednoduše venku více prostydnou a nedokrvují se. Má-li zvíře počínající problémy s artrózou, zima a průvan stav výrazně zhoršují.
Jak vzniku dysplazie předcházet?
Ideální přístup k rostoucím psům velkých plemen je založen na důsledné prevenci rizik, která mohou vést k onemocnění. Je třeba si ale uvědomit, že se jedná pouze o snížení pravděpodobnosti vzniku choroby. Statisticky je však nezvratně prokázáno, že minimalizace nepříznivých faktorů prostředí a důsledná prevence onemocnění, vede k výraznému poklesu výskytu ortopedických onemocnění v populaci psů velkých plemen.
Výsledný obraz DKK může proto každý chovatel nebo majitel psa do jisté míry pozitivně ovlivnit při dodržování následujících zásad:
- štěně a mladého psa nepřekrmovat
(nepřiměřená váha těla, příliš zatěžuje klouby, které se mohou deformovat)
Na oplácané štěně je sice velmi pěkný pohled a spousta chovatelů právě tuto skutečnost považuje jako svoji vizitku vzorové péče o štěňata, ovšem v souvislosti s dysplazií je tento stav velmi nežádoucí - krmit kvalitní vyváženou stravou
(nejideálnější je zvolit kompletní granulovanou stravu pro odpovídající věkovou kategorii; kvůli nevyváženosti živin je nevhodné založit krmení rostoucích psů na doma připravované stravě s podílem masa nebo doplňovat granule o další přílohy či kalciové přípravky) - kontrolovat fyzickou zátěž psa
- udržovat psa ve vhodných klimatických a hygienických podmínkách
Jak se DKK projevuje a lze ji vyléčit?
Celkově se ortopedické problémy u psů projevují různými klinickými příznaky jako: vbočené nebo vybočené postoje končetin, přesouvání váhy na hrudní končetiny, kolébavá chůze zádi, hopsání zadních končetin, strnulý chod končetin, odlehčování, prošlápnuté tlapy, odmítání chůze po schodech, skoku do auta, kulhání zejména po odpočinku nebo po zátěži. U psů s diagnostikovanou dysplazií kyčelních kloubů se některé z těchto příznaků mohou, ale nemusí projevit. Jsou známy případy, kdy i někteří psi s postižením DKK 4/4 neprojevovali žádné příznaky bolestivosti kloubů a kdyby u nich nebylo provedeno rentgenové vyšetření, majitelé by ani nezjistili, že jejich psi touto chorobou trpí. Naopak i někteří jedinci s lehkým stupněm postižení mohou některé klinické příznaky vykazovat.
Proto rozhodně není pravda, že pes, který nekulhá, dysplazií automaticky netrpí.
Dysplazie kyčelních kloubů je bohužel proces nevratný. Tzn. žádnou léčebnou metodou nelze naměřený výsledný stupeň DKK zmírnit (z trojky udělat jedničku atp.). Lze pouze předcházet dalšímu zhoršování vedlejších degenerativních změn na kloubech (artrózy), podáváním speciálních kloubních přípravků tzv. chondroprotektiv. Donedávna platilo, že v případech, kdy je kloub zcela zdevastován – (tj. kdy se hlavice stehenní kosti nachází zcela mimo jamku a má značně zploštělý či hřibovitý tvar) – pes trpí pokročilou artrózou, vykazuje silné známky bolestivosti a zhoršující se známky pohyblivosti, zbývá kromě totální náhrady kloubu za umělý (což je mimochodem obrovsky nákladná záležitost, nad finanční možnosti většiny majitelů psů), bohužel jediné řešení, a to utracení psa. Avšak v nedávné době byla i u nás představena nová velmi úspěšná léčebná metoda, nazvaná denervace, pomocí které lze významnou měrou (zahraniční průzkumy uvádí až v 90% případů) odstranit typické příznaky DKK (tj.bolestivost a kulhání). Denervace ale neléčí chorobu jako takovou (dysplazie je neléčitelná). Tato chirurgická metoda spočívá v přerušení větví nervů, které vedou bolest od postiženého kloubu, čímž se zamezí vnímání bolesti zvířetem. Pokud tedy pes přestane vnímat bolest, postiženou končetinu nemá potřebu odlehčovat a nekulhá. Proto se i silně dysplastický pes, může po tomto zákroku znova účastnit veškerých pohybových aktivit, stejně jako jeho zdraví protějšci. Léčba metodou denervace takto hlavně umožní zesílit pánevní a stehenní svalstvo, což přispívá ke stabilizaci volného kyčelního kloubu. Ve srovnání s ostatními léčebnými metodami je výkon denervace mnohem méně náročnější na čas, méně zatěžuje organismus, nevykazuje těžké komplikace a hlavně – je finančně daleko méně náročnější. První pracoviště, které začalo tuto metodu u nás používat je Veterinární klinika Medipet Zlín.
Lze DKK z populace odstranit?
Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje téměř u všech čistokrevných plemen psů (vyjímkou je Australský teriér, u kterého nebyla DKK nikdy zaznamenána). Některá těžká plemena (labradorský retrívr, zlatý retrívr, německý ovčák, molosové aj.) mají daleko větší sklony k DKK, než ta ostatní. Proto se chovatelské kluby, takto postižených plemen, rozhodly zahájit speciální chovatelské programy, pomocí kterých chtěly toto onemocnění z populace odstranit. Po zkušenostech několika z nich a po výsledcích rozsáhlejšího výzkumu DKK v chovu českých fousků (probíhal v letech 1975 – 1979) dospěli naši odborníci k těmto závěrům:
Důslednou selekcí v chovu, kdy se do chovatelského programu zahrnuli pouze jedinci zcela prostí DKK, tedy s výsledkem 0/0, se v poměrně krátké době, cca 5-ti let, DKK v chovu eliminovala na desetinu původního výskytu. Takto vedenou selekcí můžeme tedy podstatně omezit počet postižených jedinců v populaci. U plemen, jejichž chovatelské kluby zavedly ve svých programech méně důsledný výběr do chovu, se však tato selekce ukazuje jako neefektivní. Uveďme si příklad. Chovatelský klub se rozhodl pro kontrolu DKK. Do chovu není zařazován žádný jedinec, o kterém se neví, jakým stupněm dysplazie kyčlí trpí. Pozitivní jedinci však nejsou z chovu vyřazováni. Je pouze rozhodnuto, že pozitivní jedinec smí být pářen pouze s jedincem negativním. Takto vedenou selekcí klub docílil pouze toho, že nedošlo ke zvyšování počtu jedinců s vysokým stupněm dysplazie, avšak výskyt dysplazie nebyl takto z populace nijak výrazně eliminován. Náklady na rentgenování kyčelních kloubů, na vyhodnocování stupně dysplazie, na jejich evidenci a zveřejňování, jsou při takto vedené selekci zbytečně vynaloženými náklady, které jsou velmi vysoké a složité v poměru ke genetickému zisku.
Zdroj: https://m.od-mnisi-hory.webnode.cz/vse-o-dkk/
Vzhledem k tomu, že se k problematice dlouhých túr se štěnětem, v TV Barandov, vyjádřil odborník níže uvedené kliniky a to tak, že nevidí důvod, proč by tak malé štěně nemohlo absolvovat několika km túru a tím šokoval nejen milovníky plemene a chovatele, ale také veterinární odborníky, kteří příspěvek viděli. Je třeba si položit otázku, jak veterináři vnímají buldoka. Proto je velmi těžké najít odborníka na toto plemeno.
www.facebook.com/Veterin%C3%A1rn%C3%AD-ordinace-Animal-Clinic-Praha-156214934427841/?pnref=story
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pro informaci budoucích majitelů Ab, uvádím fotografii 8. týden. štěněte, kde je jasně patrné, jak velkou práci má ještě kostra, než se z chrupavek stanou kosti a co vše je po tu dobu možné pokazit, nesprávným přístupem ke štěněti. Proto je potřeba toto období v žádném případě nepodceňovat , oceníte to v pozdějším věku pejska a předejdete tak nebo zmírníte, možné problémy pohybového aparátu.
Vě věku ukončého 8. týdne odchází mnoho štěňat do nových domovů
Ještě další pohled :
Co to je dysplazie
Jedná se o postižení kloubu, nejčastěji kyčelního. Stupeň dkk stanovuje veterinární lékař, pro většinu plemen (i pro chodské psy) je vedením klubu chovatelů tohoto plemene stanoven v zájmu stejného posuzování jediný lékař, který dkk vyhodnotí. Pro nás je to Dr. Ekr z Hradce Králové. Snímky se ale zhotovují u různých lékařů dle bydliště majitele. Na příslušném stupni se podílí více faktorů, např. jestli je kloubní jamka dostatečně hluboká a uzavřená aby pojala celou hlavici stehenní kosti, stav chrupavky pokrývající tuto hlavici i vnitřní stranu jamky, úhel stehenní kosti a její hlavice atd. Konkrétní kritéria nebyla pro chodského psa pokud vím nikdy zveřejněna, ale je otázkou, jestli to vůbec lze jednoduše prezentovat. Bývá zvykem, že se stupeň stanoví s ohledem na všechny sledované faktory. Je ale obvyklé u jiných plemen, že např. pokud je úhel 100 stupňů nemůže být stupeň dkk lepší než 2 bez ohledu na to, že vše ostatní je relativně v pořádku. Podobně to platívá i pro jiné sledované znaky. Právě úhel je pravděpodobně problémem mojí fenky. Tedy podle toho, co mi orientačně řekl můj lékař při zhotovení snímku. Dysplazie kyčelního kloubu je záležitost rozšířená u všech plemen a to i malých, např. mopsů a samozřejmě voříšky nevyjímaje. Chodský pes má výhodu, že se jedná o lehké plemeno, a po pohybové stránce mu většinou ani vyšší stupeň dkk nečiní problémy. Pravděpodobně také např. deformace kloubních ploch bude bolestivější při pohybu než výše zmiňovaný menší úhel, což potvrzují i moje zkušenosti. Navíc známá chovatelka píše, že její nulový pes leonbergra měl po 9 roce výrazně větší pohybové problémy než jiný dokonce trojkový leonbergr. Dědičnost dkk je podle zdrojů, ke kterým jsem se dostala já, již prokázaná. Podle všech i zahraničních materiálů, které jsem četla, se jedná o polygenní dědičnost - na vývoji sledovaných znaků kyčelního kloubu se podílí více genů. Navíc je pravděpodobné, že aspoň některé z nich nebudou úplně dominantní případně se mohou projevy genů navenek navzájem ještě ovlivňovat při různých kombinacích. To značně komplikuje ne-li přímo znemožňuje odlišit od sebe dva typy jedinců, které bychom si přáli asi nejvíce : oba mají stejný výsledek rtg 0/0, ale zcela jiné genetické založení. Jeden je skutečně zdravý a vlohy pro dkk nebude předávat ani svým potomkům. Druhý má vlohy pro dkk třeba i velmi podobné nemocnému jedinci, jen díky šťastnější kombinaci genů a případně vhodné výživě a málo pohybu především v nejútlejším věku je u něj projev dkk navenek potlačen. Po takovém jedinci budou ale odchovy poměrně špatné, protože potomci již nemuseli mít na namíchání genů či podmínky výživy a pohybový režim stejné štěstí. Právě proto se dysplazie může projevit i po několika generacích nulových předků, a to bohužel i v dost vysokém stupni. Odtud tedy podle mého pramení názory, že dědičná není.
O dysplazii kyčelního kloubu jsem se začala zajímat, když mě začátkem roku 2002 šokoval dkk 2/2 mojí feny. Vybírala jsem asi dva roky, aby byla z co nejzdravější rodiny, negativní všechny zrentgenované předky a předpokládala jsem, že problémy nebudou. Fena měla kvalitní výživu, neběhala u kola, jen jsme chodili na velmi dlouhé vycházky a přes den měla volnost na zahradě. Po nepříjemném překvapení jsem se snažila v různé kynologické literatuře, na internetu i u veterinářů a chovatelů najít odpověď na otázku, proč má dysplazii a jestli jsem to případně mohla já nebo chovatelka ovlivnit. Myslela jsem, že musí existovat nějaké jednoznačné vysvětlení, nějaký návod, jak u případného dalšího psa dopadnout lépe. Čím déle se ale snažím si informace nějak rozumně utřídit, tím více chápu, proč se k této problematice většina odborníků, kteří si chtějí udržet dobré jméno, vyjadřuje značně diplomaticky.Tak může v běžné populaci tento problém stále vyvolávat řadu pověr vedoucích mimo jiné třeba k představě, že se jedná o další chorobu šlechtěných zvířat, že bezpapíráci a voříšci jsou zdraví. Samozřejmě že se to tak jeví, protože tato zvířata nikdo nerentgenuje.Když se vyskytnou problémy, zvíře se bez problémů či komentářů v časopise uspí a rodina si hned pořídí nástupce. Mimochodem právě z těchto jedinců nedávno choďáci vyšli.. Chtěla bych jako laik kynolog a zároveň přírodovědec zkusit pro zájemce přiblížit a shrnout poznatky jiných. Nemá smysl se tématu vyhýbat. Doufám, že se mi podaří přesvědčit i ostatní, že dkk sice je problém, ale jen jeden z mnoha, který se navíc velmi těžko ovlivňuje či předvídá. Stejná pozornost se musí věnovat i jiným dědičným chorobám a povaze psů i jejich exteriéru.
Celý problém se dá podle mě rozdělit na dvě oblasti - genotypovou (co má dáno po předcích ) a fenotypovou ( jestli se dkk projeví a jak ).
Genotypová oblast je podle mě zásadní. Podle většiny zdrojů je již prokázané, že se na dědičnosti podílí více genů. Navíc nejsou pravděpodobně dominantní, tj. k projevení ve fenotypu - dkk - je jich potřeba více, po obou rodičích. Nositelé vloh pro dkk tak mohou být navenek negativní, a to i po několik generací, a při vhodném "namíchání" genů u určitého potomka má tento takovou výbavu, že se třeba i při sebelepší stravě a umírněném pohybu dkk projeví, a to i bohužel ve vysokém stupni. Jeho sourozenci však mohou být zdraví nebo s různou dispozicí pro dkk, která se pak může nebo nemusí projevit navenek a opět v různém stupni, podle stravy a režimu toho kterého jedince. Jak jednoduché a přehledné!
Podle dostupných informací začínal chov chp asi před 15 lety na "voříšcích", kteří splňovali předpoklady exteriérové i povahové - samozřejmě to nešlo ani jinak. Kvůli rychlému sjednocení typu začal chov na 3 jedincích - feně Bessy a psech Bleskovi a Dixim. Časem ještě přibyli další asi 3 jedinci, podíl jejich krve je však podle mých zjištění u většiny choďáků minimální nebo žádný. Všichni současní choďáci jsou tedy v podstatě vzdálení bratranci, i když budou průkazy původu vypadat jakkoli nepříbuzně. Je nutno si uvědomit, že právě u těchto zakladatelů chovu nelze ani odhadnout, jak na tom byli z hlediska vloh pro dkk, jak píšu výše. Nemá však smysl propadat panice, protože právě u dlouhodobě kontrolovaných chovů (německý ovčák, hovawart, ...) se v podstatě nedaří příliš ovlivnit procento negativních, pouze snížit výskyt vyšších stupňů dkk. Dokonce budu-li volně citovat názor německé dlouholeté chovatelky hovawartů, jediným úspěchem třicetileté selekce je to, že se nemoc dále nerozšířila!!! Statisticky je prý též zhruba jedno, jestli jsou rodiče oba negativní nebo jen jeden, potomci jsou na tom téměř stejně.
Fenotyp jedince, tj. jestli má dkk a jaký stupeň, lze podle některých výzkumů až z více než 60% (!!!) ovlivnit. Tato možnost se však často liší podle plemene.
Dysplazie a chodští psi
Samozřejmě i já jako ambiciózní budoucí chovatel jsem vstoupila v r.1999 do Klubu přátel chodského psa, abych měla přístup k informacím a mohla si lépe vybrat. Dva roky jsem pročítala pečlivě klubový časopis, jezdila jsem na výstavy a jiné akce klubu a vybírala. Chtěla jsem především štěně s předpoklady skvělé povahy a zdraví, vzhled byl spíš "bonus navíc". Oba rodiče mojí feny mají dkk 0/0 a všichni další rentgenovaní předci jsou nuloví. Bohužel jich takových nebylo moc, protože povinnost rentgenového vyšetření sice byla stanovena koncem devadesátých let, ale nevztahovala se na již uchovněné jedince. Ještě v roce 2002 či snad i 2003 tedy byly odchovy po starších zvířatech bez dkk, takže vidíte, že v roce 2001 jsem měla asi štěně s nejlepšími možnými předpoklady.
* nuloví rodiče ani prarodiče nejsou zárukou nulového potomstva
* je i případ, kdy s jedním nulovým psem tři nulové feny daly průměr dkk potomstva 2,7!!!, ale fena 2/1 s tímtéž psem měla průměr potomstva jen 1,2
* různé vrhy po stejných rodičích mohou mít i velmi rozdílné výsledky
zdroj : https://www.zvlcihodolu.wz.cz/dkk.html
AB má dispozici pro dysplazii a proto u něj, velice záleží na výživě, zatížení a okolních aspektech v životě mladého jedince, pokud toto zájemce nechce respektovat, doporučujeme mu jiné plemeno